Na popelníku leží cigareta a zní stoupá kouř který se formuluje do byst žen a múz, dopíjím desátou sklenku piva a v místnosti hraje tichý bluse, je Pátek večer, ne vlastně už Sobota ráno a já zas přemýšlím o životě kam se ubírá, čím a proč vlastně je? Jaký má smysl ten můj? Nebaví mě, týrá mě ta každodenní nutnost, nudnost a opakovanost nicotných chvil a okamžiků. Co se opakuje? Vlastně nic, je to kruh ,ouroboros zakouslý do vlastního konce a počátku který se otáčí kolem světelného bodu takže vás hra stínu a světel dokonale klame v jedné utopické zapomenuté díře. Ráno vstanete, rozlepíte oko hrozná tvář pak si uvědomím že to jsem já a to v šeru kolem to je můj domov? Už víte že nesníte, zmocní se vás zvláštní pocit něco jako nuda ze zoufalým vstekem a melancholií, vaše ideály jsou zase jen ve vaší hlavě. Odcházím z domu a směřuji na autobus a přitom potkávám ty hnusné zatrpklé tváře lidí které tak nemám rád.
číst dál